Galerie Sýpka vznikla v mimořádné době. Manželům Velkovým se podařilo, v řádu věcí, zahájit v roce 1990, tedy přesně v bodu zlomu, na rozhraní dvou světů, iniciativu, která se sytila ze zasuté a dlouho zadržované chuti vytvářet vlastní svět, vlastní hodnoty, konečně se odpoutat od uměle udržované izolace, vymanit se z neplodného a marného řešení vnucených otázek a vztahů. Jedním z nejsilnějších a nejpřitažlivějších motivů byla možnost prezentovat a přijímat nejrůznější názory a podněty vyjadřované bez obavy z postihu, represí nebo i jen pouhé nelibosti někoho odněkud především formou výtvarného umění a divadelních aktivit. Nedílnou a velmi podstatnou součástí byla intenzivní a široce sdílená touha po nikoliv jen generačních sociálních kontaktech.
Historická budova Sýpky, stojící osaměle uprostřed polí, umožňovala svobodný pohyb i pocit jistého bezpečí v přehledném terénu. Nesvazovala konvencemi, nabízela podněty, které svou podstatou nesouvisely s venkovským prostředím, ale na druhé straně právě v kontrastu s ním, navíc v atmosféře uvolnění, přinášely příležitost hlubšího prožitku a kreativního vyjadřování. Otevíraly duše i mysl. Cesta na Sýpku v sobě nesla rysy poutě, byl to pohyb krajinou s cílem, který přinášel nádech transcendence všednosti. Výstavní činnost, především v první polovině devadesátých let, měla všechny charakteristiky přelomového období. Byla to doba, kdy se v uvolněném proudu dostávaly naposledy ke slovu způsoby a témata uměleckého vyjadřování, ale i sociální vazby a mezilidské vztahy, jejichž charakter pramenil hluboko ve dvacátého století. Nejpozději na přelomu tisíciletí definitivně zmizely a byly překryty novými pořádky i hodnotami, které jsme dychtivě přijímali i vytvářeli, aniž jsme mysleli na nenávratné ztráty, jež jsme si touto cestou způsobovali. Široce akceptovaná různost v mnohosti, pocit sounáležitosti, která již nemusí utrácet energii ve svém vymezování vůči vnější nepohodě, tolerance i otevřenost jsou mimo jiných také osobními rysy manželů Velkových, kteří toto vše kolem sebe v hojné míře šířili a vyzývali všechny, aby se zapojili. Pokojné spoluprožívání v rámci důvěrně známého prostředí bez zvýrazněné potřeby silných, konfrontačních a na vyhrocenou inovaci zaměřených podnětů dávalo Sýpce té doby z dnešního pohledu charakter téměř ztraceného ráje. Byl to autentický svět, který ovšem netušil, že za dveřmi se chystá informační revoluce ústící do zásadních společenských i hospodářských změn. Teprve ze zpětného pohledu, z odstupu více než dvaceti let jsou zřetelné zvraty a proměny, které právě v té době teprve klíčily, nabývaly své základní obrysy, měly tehdy poněkud hrubý výraz, ale každopádně nezadržitelně uzavíraly jednu epochu, která krátkým, ale velmi intenzivním vzplanutím z iniciativy manželů Velkových pojmenovávala jak dobu, která předcházela, tak i další vývoj a změny, které jsou dnes již naší všedností. K Sýpce se tedy můžeme navracet jak z pohledu pozitivní kulminace tendencí osmdesátých let (ovšem s mnohem hlubší historií), jichž jsme byli autenticky účastni, tak i z dnešního horizontu s nostalgií po době, jež v sobě nesla něco, čeho se nám dnes již nenávratně nedostává.
Petr Nedoma, 2016
